Počet zobrazení této stránky: 181

Jak řeší nevidomí vzhled

Co oči nevidí, to srdce nebolí. Hezké úsloví, ale co když oči nevidí vlastně vůbec nic? Bráno doslovně bychom my nevidomí měli úžasně snadný život. V populaci koluje taková domněnka, že slepec neřeší, jak vypadá nebo co má na sobě. Přestože mně osobně tohle přijde jako téma, které více zajímá ženy, i u méně půvabné poloviny populace to není úplně bez zájmu. A proto si k tomu něco málo dnes napíšeme.

Někdo by si mohl myslet, že když nepoznáme barvy, nevidíme tvary a netušíme, co k čemu ladí, nebudeme se o to starat. Jenže - jak už jsem psal - nevidomý nerovná se pitomý. Okolí nás vidí. A všichni už jsme slyšeli, že první dojem je vysoce důležitý a ať chceme nebo ne, je tvořený hlavně tím, jak vypadáme. Takže tady není důvod, proč by nás nemělo zajímat třeba to, co máme na sobě. Kupříkladu některé barvy k sobě třeba moc nejdou. Možná ne vždy tušíme proč (ale ruku na srdce - tohle nevědí ani někteří vidící), ale prostě jsme rádi, když se takové nevhodné kombinaci vyhneme. Nepůsobí zkrátka na okolí pozitivně.

Většina nevidomých žen se umí nalíčit nebo si třeba nalakovat nehty. Jasně, tenhle proces je náročný a o poznání komplikovanější než u vás vidících, takže asi nehrozí takové to přemrštěné upravování vzhledu jen proto, že by ji někdo mohl zahlédnout, jak jde vynést koš. Ale když vyrazíme mezi lidi, ať už za zábavou nebo třeba do práce, počítáme s tím, že je vhodné trošku se sebou něco dělat. Nicméně jako chlap tyhle věci nejsou úplně mým každodenním chlebem, takže k tomu se dál podrobněji vyjádřit nemůžu.

takže z druhé části - muži se i poslepu umějí oholit, každý dokáže vzít hřeben a učesat se a pokud máme srovnanou šatní skříň, většinou tušíme, co si bereme na sebe (jistě, omyly se dějí, ale většinou to jde). A samozřejmě je to i o pocitu. Když chci vyrazit na pivo s kamarádem, je fajn si vzít pohodlné kalhoty a tričko. Když ale jdu do divadla nebo na koncert nějaké "vážné" hudby, košile nebo celé sako mi zkrátka dodá víc pocit, že jsem tam správně a zapadám. Totéž se týká třeba práce. Sedím-li celý den sám u počítače v kanceláři, džíny a triko bohatě stačí. Když ale jdu na soud nebo jednám s klientem, předpokládá se určitý dresscoat a byl bych často nesvůj, nemít alespoň nějakou košili. Ostatně v batikovaném tričku, vytahaných kraťasech a sandálech s ponožkami by mě nejspíš justiční stráž ani nevěřila, že dělám svou práci.

Jak ale tenhle mýtus vznikl? Těžko přesně určit. Jistě, občas uděláme drobný omyl - špatná barva kravaty ke košili, omylem oblečené tričko s nevhodným nápisem nebo kus oblečení naruby. A jsou i tací nevidomí, kteří bez zaváhání vylezou na ulici v teplákách až po prsa s tričkem zakasaným uvnitř a starých otrhaných křuskách. Jenže podobná individua přeci potkáte i mezi vidícími. Osobně si myslím, že je to určitou absencí reakce na okolí. Vidící osoba se může zastydět nebo klidit stranou, když uvidí vyděšené nebo překvapené pohledy. Slepec tohle neudělá, protože si jich nevšimne. Stejně nemusí zaregistrovat, že například zvolil nevhodné oblečení, protože všichni kolem jsou zkrátka oblečení úplně jinak. Tudíž bych řekl, že to není ani tak tím, že se zrakově postižená osoba špatně oblékne, ale že jí je to zdánlivě jedno.

Zkrátka a dobře stejně jako mezi vidícími, i mezi námi jsou osoby, které na vzhled zvysoka... dlabou. Stejně jako šampóni a fifleny, které řeší každičký detail a odstín. A pak široká škála mezi tím. Jako i jinde - i v tomhle jsme prostě stejní. Co vy? Všimli jste si někdy na nevidomých něčeho takového? A co jste si o tomhle tématu mysleli nebo myslíte? Dejte mi vědět v komentářích a na viděnou příště!

Diskuze