Počet zobrazení této stránky: 226

Kolize po dobré radě aneb Následky pokřikování

O tom, že není dobré na nevidomého jen tak halekat pokyny typu: "Doprava!" nebo ještě hůř typu: "Pozor!" jsem psal už opakovaně. Dokonce o tom mám i písničku na YouTube kanálu. Na druhou stranu, většina lidí podobné výkřiky nevyluzuje jen tak pro nic za nic. A přesto se mi i dnes stalo, že po takovéto "dobře míněné radě" jsem vlastně naboural, dokonce to takto bylo i pravděpodobnější. Dneska se zamyslím nad tím, proč.

Předně musím přiznat, že jsem poměrně umíněný člověk. Pokud mi někdo řekne, že něco nejde, tak si to musím nejprve zkusit, než to uznám. A tak když někdo tvrdí, že mám jít doprava, podvědomě mám tendenci dát se doleva, abych zjistil, jestli to náhodou taky není cesta. Nemusím podotýkat, že tahle taktika nebývá zrovna nejdokonalejší, protože ono "doprava" mívá význam. Je to nedobrá vlastnost, se kterou neustále bojuji, ovšem někdy jí prostě podléhám, a pak to dopadá všelijak.

Přesto to dneska nebylo tímhle. Stalo se to cestou do práce. Jedna paní na přechodu nejprve měla tendence vysvětlovat, zda jedou nebo nejedou auta, potom navigovala stylem: "Doleva, doleva, doleva! Doprava, doprava!" (čti v rychlém tempu), takže pomoc dost na nic, jak už moji čtenáři jistě vědí. Pořád ale nevím jistě, jak takové lidi slušně odmítnout, aniž bych je naštval nebo se tím moc zdržoval. Přeci jen, když se vám tohle stane třikrát za deset minut cesty, nechcete každému alespoň minutu vysvětlovat, jak se situace ve skutečnosti má. A zpravidla se snažím lidi nepopudit nějakou podrážděnou odpovědí - vím, že to myslí dobře, i když výsledek není užitečný. Prostě jen nevědí jak.

Zpět ale k tématu. Pokud překousnu svou paličatost, jak to, že po nějaké takové radě bourám? Je to právě proto, že jako obrannou strategii volím ignoraci. Pokud mi někdo reálně poradí nebo pomůže, poděkuji. Pokud mě někdo přímo osloví, snažím se říct něco jako: "Děkuji ne." Ale když jen pokřikují, nechám to být. Bohužel ne každého tento můj obranný mechanismus odradí, takže vesele pokřikuje dál. A to mě jednak rozptyluje, ale také někdy začíná lézt na nervy. Přeci jen nejsem dokonalý a zejména výkřiky přes půl ulice jsou skoro trapné. A tak podvědomě zrychlím. A zde je podle mě pointa celé té medvědí služby. Snažím se utéct dotyčnému "halekači", a to co nejrychleji. O to je to horší, pokud jde stejným směrem. A na některých místech prostě není radno zrychlovat. A tak pak letím ode zdi ke zdi, hůl kmitá v rychlém sledu a já se snažím zmizet za nejbližší roh a občas to dopadá všelijak (což jen utvrdí dotyčného v potřebnosti takových zbytečných rad). Vtipné je, že vidící osoby jsou fixované na zrak. Takže jim naštěstí nedojde, že jejich výkřiky bych slyšel i za roh - i když na druhou stranu, co by křičeli, když nevidí kam jdu a nemohou mě ve svém nadšení dál "navigovat"?

Zkrátka a dobře takovéhle rady občas prostě vedou k tomu, že jdu rychleji a někdy při tom něco nabořím. Pokud někdo z vás - koukavých i nekoukavých - čtenářů má nějaký nápad, jak tomuhle předejít jinak, než se krotit, jít stále pomalu a ignorovat ty výkřiky, budu za něj v komentářích rád. Alespoň ta moje tvorba tady bude interaktivnější. Mějte se krásně a na viděnou příště!

Diskuze